Nabatov’s piano trio, the makeup of which represents a variation on the classical piano trio, includes Gareth Lubbe on viola and Ben Davis on cello. The music is influenced by classical textures and interplay, but includes improvisation as well. The trio’s dual personality reflects Nabatov’s own musical background; born in Moscow in 1959, he studied at the Moscow Conservatory and then, after emigrating to the US in 1979, at Juilliard. His interests had turned to jazz by then, and he began to get deeply involved with that music. In fact, earlier this year Nabatov put out a Bandcamp release of his solo performances of several jazz classics that have been in his repertoire for years, aptly titled Tunes I Still Play. Situations integrates both halves of its musical equation through the intelligent combination of directly lyrical playing and some of the more abstract, sound-based performance techniques associated with contemporary classical music. The opening track, for example, features a background of borderline unpitched, feedback-like playing from Lubbe and Davis, which serves to frame Nabatov’s expressive chromaticism. Sunrise Twice again has the strings as a framing device, but this time they play sustained chords that microtonally drift in and out of concordance while the piano plays a Lydian-flavored line that itself becomes more dissonant as the piece develops. Rhythm and motion bind together these otherwise often very different performances; even when explicit rhythms dissolve into the ebb and flow of pulse or rubato phrasing, the music maintains its sense of movement.

Daniel Barbiero

Here is a variation on the orthodox piano trio, brought together by the pianist for their skill in construing his ideas from his intricate scores, as much as for their knowledge of improvisation in the langue of the avant-garde. Classical qualities and whims, along with improv, colour the music, all of which compositions are by Nabatov. Unsurprisingly, given their form, these are of ’jazz chamber music’ dispositions, though thinking back to the pianist’s classical roots, it would not be unrealistic to name any one of them a divertimento (a work primarily designed for the entertainment of both the listeners and the performers). The instruments pass between gloom and grace, sluggish airs, wraithlike discourses and spurred animations. Abstract, audio-based presentation procedures often associated with present-day classical music are married with expressive performance which brings about a full sense of motion from metamorphosis to metamorphosis. ​ There are unforeseen instants of quiet, underlaid by a tightness in the throat, awaiting the next move, wherever it might take us. Simon Nabatov is an outstanding jazz composer and pianist and this album surely sees him reaching for the top of his powers.

Ken Cheetham

From his base in Köln, Russian-American pianist Simon Nabatov has built up an enviable discography partnering with many musicians on both sides of the notated/improvised divide at that German city’s The Loft and elsewhere. Two of his most recent CDs couldn’t be more dissimilar. Close to so-called contemporary music, the six Situations are the pianist’s compositions interpreted by a trio of himself, British cellist Ben Davis, who has worked with Ingrid Laubrock's International octet; and South African violist Gareth Lubbe, who was in the Gewandhaus Orchestra in Leipzig. ...The continuation on Situations is to the still-extant compositional heritage, but more nuanced since it’s mixed with improvisation and is firmly in the post-modern tradition. Nabatov’s flowing arpeggios reflect the Romantic mores, while the sul pontucello whistles and drags on their instruments’ strings from Davis and Lubbe reflect a more angular modernism. Two-thirds of the way through the introductory “Unfold-Fold” all three lines overlap to create a perfect pseudo-chamber étude with ingenious harmonic overtones that unravel the theme once again with high-frequency keyboard syncopation and spiccato pushes from the eight strings. From that point on the five remaining suite sequences move continuously from polyphonic Rite of Spring-like turbulence with splayed and rasping string motifs plus high energy keyboard pounding. Elsewhere, as on “Stern Looks”, the interface is reversed with Nabatov’s chording metronome-like and percussively as Davis and Lubbe unite for unfolding, whining pseudo-romantic surges. Moving among the piano’s waterfall harmonies or focused key picks and pecks are cello and viola motifs that encompass flying spiccato and jerky string splats at one extreme to gentle pulls at the other. Widened through tremolo string stopping and powerful piano glissandi, the climatic “Meta Morph” ends the suite with a binding of variable tones from all three, String sweeps and contrasting dynamics from the piano allay the kinetic sequence into a moderato regularized ending.

Ken Waxman

The team of Simon Nabatov/p, Gareth Lubbe/va and Ben Davis/vc team up for six Nabatov creations of jazz chamber moods. The team varies between modern Bartokian mixes of quietude and unrest on „Unfold-fold“ and the swirling buzz of strings on “Meta Morph.” Some brooding piano mixes with bowed strings on the highly evocative “Sunrise Twice” and Nabatov is elegant on “Stern Looks.” Long sepia shadows of the sunset dominate this sonic film noir.

George W. Harris

Within the complex structure of Situations, replete with dendritic themes and gravity-resistant harmonies, Russian-American pianist Simon Nabatov, South African violist Gareth Lubbe and British cellist Ben Davis have ample room to enhance, embroider and take risks on Nabatov’s pieces. “Unfold-fold” integrates birdcalls, spastic plunges and other expressive features. “Reverie” courses along the long, angular themes to gentle cadences in unexpected spots. “Stern Looks”, built on aggressive, Stravinsky-style riffs, features an emotional solo by Lubbe. “Sunrise Twice”, a Lydian ‘raga’, climbs then drops chromatically over a wide arc. “Temper Issues”’s tessellated chord tones are interrupted by abrupt ejaculations from each soloist. “Meta Morph” is future-bop—Nabatov’s explosive passages are part Cecil Taylor, part Italian opera— until it settles into (and fades out on) a rock cha-cha.

Tom Greenland

Simon Nabatov ist ein Pianist mit einer unglaublichen musikalischen Bandbreite. Er hat meisterhafte Interpretationen von Thelonious Monk veröffentlicht, spielt Free Jazz, ist ein herausragender Latin Pianist, arbeitet mit jungen Musikern in der freien Improvisationsszene zusammen und ist aber ebenso versiert in der klassischen Jazztradition. Simon Nabatov ist auf kein Genre festzulegen, er ist einfach ein genialer Pianist mit vielfältigen Vorlieben. Auf seiner neuen CD Situations zeigt er vor allem seine Wurzeln in der frühen zeitgenössischen Klassik. AufSituations, das er wie viele seiner CDs auf Leo Records veröffentlicht hat, setzt er sich mit der zeitgenössischen europäischen Konzertmusik auseinander und arbeitet dabei mit zwei Streichern zusammen. Mit dem Südafrikaner Gareth Lubbe an der Viola hat Nabatov schon bei Leo Records die herausragende CD Lubatov veröffentlicht. Gareth Lubbe, der als Solobratscher im Gewandhausorchester spielte, oder mit Hayden Chisholm als Obertonsänger weltweit tourte, ist ein Streicher der sich auf einem ebenso hohen Niveau wie Nabatov bewegt. Vervollständigt wird das Trio von dem herausragenden englischen Cellisten Ben Davis, der ebenso mit der Chanson Sängerin Patricia Kaas oder Popgrößen wie Jamiroquai und Steve Buckley, wie mit Free Jazzer Evan Parker oder mit Ingrid Laubrock zusammenarbeitet. Nabatovs Kompositionen knüpfen an die zeitgenössische Musik von Satie bis Schönberg, von Debussy bis Strawinsky an. Und bei einem kreativen Geist, wie Nabatov versteht es sich von selbst, dass weder simple Zitate, noch eklektische Patchworkstücke dabei herauskommen. Die CD Situations schafft getreu ihrem Titel eine Fülle von wechselnden musikalischen Situationen, die immer wieder überraschen. So führt das erste Stück Unfold-Fold führt die Zuhörer*innen in das Frankreich Anfang des 20. Jahrhunderts. Nabatov eröffnet mit asketischem Minimalismus im Geiste von Erik Satie und spielt sich langsam in eine Stimmung à la Debussy hinein, in die dann Viola und Cello einsetzen, die vorher nur ein Hintergrundrauschen produzierten. Im Stück Reverie eröffnen die Streicher mit einem elegischen Thema, das von Nabatovs Klavierimprovisationen aufgelöst und gegen Ende wieder von den Streichern aufgegriffen wird. Auch das Stück Stern Looks hat den Gegensatz von Klavier und Streicher als Struktur. Schnelles Rhythmisches Piano im Wechsel mit lyrischen Streicherimprovisationen durch einen Moment Stille voneinander getrennt. In Sunrise Twice improvisiert Nabatov über die stehenden Klangflächen der Streicher und schafft das Tongemälde eines Sonnenaufgangs im Stile des Impressionismus. Das Stück Sunrise Twice ist nun nach den Alben Monk`n More und Roundup zum dritten Mal in unterschiedlicher Fassung auf einer CD von Nabatov. In Temper Issues spielt Nabatov mit Stimmungswechseln, so wird das minimalistische leise Piano immer wieder durch “kleine Ausbrüche“ der Streicher konterkariert, bzw. im zweiten Teil die ruhigen Streicher durch ein wildes Piano. Das energetisch-chaotische Schlussstück Meta Morph beruhigt sich im letzten Drittel seiner zehn Minuten Dauer und läst die wunderbare CD mit entspannter Late Night Musik ausklingen. Die Beispiele zeigen die Vielfalt und Abwechslung, die auf Situations zu finden sind. Es werden immer neue Räume ausgelotet und die europäische Klassik dient dabei als Ausgangspunkt für das Wirken von drei höchst kreativen Musikern. Die CD wurde im Kölner Loft aufgenommen von Christian Heck.

Uwe Bräutigam

One can never be too sure in what direction pianist SIMON NABATOV will take his music. On SITUATIONS [Leo Records lr 826], Nabatov and his trio [Gareth Lubbe-viola, Ben Davis-cello] find the nexus between composition and instant composition. The 6 compositions [55:18] are all by Nabatov and sound like a combination of written themes and improvs. Having produced this type of grouping I am well aware it can be hard to distinguish when improvisation takes over from the written score, and sometimes improvisation is an organic progression from what is written and thus can be mixture of both. No matter how it is formed, there is some powerful music on display here with a touch of Bartok.

Robert D. Rusch

Om een trio bestaande uit piano, altviool en cello een String Trio te noemen is een bijzondere, al klopt het strikt genomen natuurlijk wel; ook een piano is in wezen een snaarinstrument. Samen met altviolist Gareth Lubbe en cellist Ben Davis sluit Nabatov op 'Situations' het sterkst aan bij de klassieke muziek. Opener 'Unfold-Fold' is aanvankelijk een wonder van subtiliteit: vederlichte, melodieuze aanslagen van Nabatov en op de achtergrond flinterdunne strijkerslijnen. Gaandeweg ontvouwt zich echter een meeslepend ritmisch patroon, waarin we duidelijk de invloed van Igor Stravinsky herkennen. Maar ook in de overige vijf stukken van wat een doorlopende suite is geworden horen we invloeden van de hedendaagse gecomponeerde muziek. Bijzonder is daarbij 'Stern Looks', waarin subtiele strijkersklanken worden afgewisseld met heftige ritmische pianopassages.

Ben Taffijn

Er gehört zu den Alleskönnern am Klavier. Absolvent des Moskauer Konservatoriums wie auch der New Yorker Juilliard School, begnadeter Improvisator mit stupender Technik – Simon Nabatov hat Swing und Monk genauso in den Fingern wie einen Strawinsky oder Bartók. In den sechs Stücken auf „Situations“ scheint Nabatov nun vollends die Improvisation mit der Neuen Musik kurzzuschließen. Auch seine Mitstreiter, der Bratschist Gareth Lubbe und der Cellist Ben Davis, sind in beiden Bereichen – in klassischer Musik und freiem Jazz – zu Hause. Nabatovs avancierte Vorgaben und die engagierte Ausgestaltung durch das Trio machen dieses Album zu einem der anspruchsvollsten Crossover-Projekte aller Zeiten. Für den Jazzhörer kann der strenge, „klassische“ Ensembleklang aber eine echte Herausforderung sein. Als Einstieg empfehlen sich das motorisch geprägte „Stern Looks“ und das sehr bewegte „Meta Morph“ mit seinem ironisch tänzelnden Schluss.

Hans-Jürgen Schaal

Pianist Simon Nabatov heeft een klassieke achtergrond en in zijn laatste productie ‘Situations’ geeft hij ruim baan aan deze kant van zijn persoonlijkheid. Als improvisator heeft hij een heel eigen taal ontwikkeld die vaak meer aansluit bij de hedendaagse klassieke muziek dan bij de jazz. Quasi romantische muziek en atonaliteit wisselen elkaar vaak naadloos af en zachte passages worden meer dan eens wreed doorbroken met groots opgezette fortissimo’s. Nabatov bespeelt niet alleen de toetsen maar maakt zijn instrument fysiek voelbaar: hij ademt piano. Onder zijn handen wordt een vleugel gelijktijdig een charmante prinses en een wreed monster. ‘Situations’ is opgezet als een vijfdelige suite, met Gareth Lubbe op altviool en Ben Davis op cello. De muziek refereert aan grote klassieke componisten als Debussy, Ravel, Stravinsky en met name Bartók. De ritmische kant van de laatste komt in de pianosolo’s voor het voetlicht, met uitgebreide verwijzingen naar de aanstekelijke Hongaarse dansmuziek. Wanneer Nabatov lyrisch speelt, zorgen de strijkers telkens voor schrille en schurende tegenklanken. Zorgvuldig wordt de spanning opgebouwd met pianospel dat tedere melodieën afwisselt met dissonante akkoorden. Regelmatig benadert Nabatov zijn vleugel als een percussie-instrument. De samenwerking tussen de drie musici verloopt vloeiend en compositie en improvisatie lopen echt naadloos in elkaar over. Lubbe, die vooral bekend staat als violist, weet ook een bijzonder fraaie en warme toon te ontlokken aan de grotere altviool. Cellist Davis opereert, met zijn donkere geluid, meer dan eens als een solide rots in de branding. Het ensemble produceert een fraai open geluid dat veel overlaat aan de verbeelding van de luisteraar. Een uniek concept dat uitnodigt tot weldadig wegdromen: de muziek wordt nu eens niet dichtgetimmerd, maar geeft volop de ruimte aan de fantasie. Nabatov is een van de weinige echte vernieuwers binnen de actuele jazz en improvisatiemuziek. In tegenstelling tot veel collega’s die tegenwoordig de spirituele jazz of bekende popdeuntjes nog eens zuinigjes overdoen, komt hij met een geheel eigen aanpak die gebaseerd is op een van de meest interessante periodes uit de 20e-eeuwse muziek. Bovendien slaagt Nabatov er als een van de weinigen in om compositie en improvisatie echt organisch aan elkaar te verbinden.

Cyriel Pluimakers

O pianista russo radicado na Alemanha Simon Nabatov apresenta este seu novo inspirado projeto, o “String Trio”. A seu lado estão na empreitada o britânico Ben Davis (violoncelo) e o sul-africano Gareth Lubbe (viola). E o que eles nos oferecem é um encontro de grande inventividade que, se tem na improvisação livre sua base, bebe intensa e inegavelmente na música de câmara contemporânea. O registro demorou um pouco para sair (foi captado em novembro de 2015 no Loft, em Colônia), mas valeu a espera. O trio apresenta seis extensos temas inéditos, todos chamados “Situation” e mais alguma coisa – a faixa 1, por exemplo, é “Situation 1 Unfold-fold”. Após uma abertura lenta, que nos chega aos poucos, sem pressa, como se tateando em seus primeiros cinco minutos, saltamos para o intenso início de “Situation 2 Reverie”, marcado pelo violoncelo em melodia dolorosamente profunda acompanhado pelo piano. A explosiva abertura de “Situation 3 Sterne Looks” acende nossos sentidos, mas desce logo ao modo lírico, saltando depois a picos de intensidade e assim vai pelos seus quase nove minutos – aqui estão algumas das passagens maiores do álbum. Algo que provavelmente colaborou para o sucesso da empreitada foi o fato de os músicos terem trajetórias distintas: enquanto Nabatov é um experiente free improviser com cerca de três décadas de estrada, Lubbe é alguém que se criou no mundo erudito, sendo inclusive integrante da importante Orquestra Gewandhaus, de Leipzig, mas que já tocou também com artistas de rock e jazz. Já Davis tem como seu principal projeto o quarteto de cordas “Basquiat Strings”: tal encontro gerou um grupo inventivamente coeso e cativante, responsável por momentos de forte impacto.

Fabricio Vieira

Avevamo ascoltato il pianista russo Simon Nabatov e Gareth Lubbe alla viola in un duo sulla stessa casa discografica, a loro ora si aggiunge il violoncellista inglese Ben Davis per un trio registrato, come per quasi tutte le produzioni del pianista, al Loft di Colonia in Germania. Le composizioni sono di Nabatov, che ha scelto due musicisti per questo nuovo trio in grado di seguire le sue idee, di leggere le sue complesse partiture ma anche di improvvisare nel linguaggio delle avanguardie degli ultimi decenni. Si parte con Unfold-fold, un brano dall’andamento lento, in cui le atmosfere liriche colpiscono per il modo in cui distillano quelle che sono le emozioni degli esecutori. Un approccio originale nei confronti della tradizione, come conosciamo da parte del pianista russo ormai residente in Germania. Poi le atmosfere si trasformano in un crescendo coinvolgente e gli archi all’unisono tirano fuori delle melodie accattivanti. Reverie è introdotta dal solo violoncello, il dialogo con il pianoforte arriva puntuale, ricco di situazioni inaspettate, al di là di quello che ci si aspetta da un gruppo del genere. Stern Looks parte subito con un andamento movimentato, con il piano e gli archi a spronarsi durante l’esecuzione del tema, in seguito la musica acquista una calma inaspettata, dialoghi eterei, sottili, in punta di piedi, ma con una tensione sotto la superfice che attira l’attenzione dell’ascoltatore, fino a che il tema non irrompe di nuovo con forza. È un’inquietudine insolita quella che scorre qui, mentre Ben Davis estrae nuovi suoni dal suo strumento. Sono quasi nove minuti di invenzioni, in un disco notevole qui la creatività del pianista e compositore raggiunge i vertici. Più “mainstream” Sunrise Twice, un brano di Nabatov già registrato su altre due sue incisioni, in quintetto su Roundup ed in solo su Monk ‘n’ More. Si chiude il disco con Temper Issues che vede esplosioni di energia in mezzo alla calma ed il lungo Meta Morph, con veloci folate di note degli archi, a mostrare il loro lato più virtuoso.

Vittorio Lo Conte

A propos de Simon Nabatov, notre collègue Nicolas Dourlhès écrivait que ses thèmes empruntent « à tout un savoir musical (de J.S. Bach à Cecil Taylor pour le dire vite) ». Nous ne pourrions écrire mieux à propos de ce String Trio qui réunit le pianiste russe, l’altiste Gareth Lubbe et le violoncelliste Ben Davis. Pour Situations, l’inspiration s’est resserrée sur la charnière du XIXe et du XXe siècle : on entend voleter Debussy dans le sillage de l’alto qui passe dans un souffle sur « Unfold-Fold » avant que le violoncelle n’oblige la main gauche du pianiste à davantage marquer la musique de son empreinte. Plus loin, dans « Stern Looks », ce sont des heurts sporadiques qui éparpillent des souvenirs de Schoenberg. Le reste de l’album est à cette image. Des fragments inattendus dans un ensemble indéniablement virtuose, quoique souvent corseté par un tribut trop grand à la musique écrite occidentale de cette période, certes dorée, mais qui mériterait de se faire bousculer un peu plus.

Franpi Barriaux

Na rozdíl od Oriental Orbit, kde šlo o směs komprovizací trojice či dvojice a kde pouze joyceovský exkurs kompozičně náleži Brennanovi, jsou všechny skladby na albu Situations dílem věhlasného klavíristy Simona Nabatova (1959, rusko-americké provenience). Do dlouhé řady jeho projektů se toto CD se String Triem přiřazuje zcela rovnoprávně, je skutečně zaplněné nejrůzněji koncipovanými „situacemi“ a vizemi od pointilismu po mapování málo známých terénů na pomezí komorní hudby. K tomu Nabatovovi zcela rovnocenně napomáhají violista Gareth Lubbe a violoncellista Ben Davis. Nabatov nejenom přesně ví, jaké zaměření dát zvoleným šesti tématům, on si zároveň uvědomuje, jaký vstup do skladby má zvolit, jak ji rozvíjet a vrcholit. Poznáme to okamžitě při vstupní Unfold-Fold, kterou pianista nesměle titěrňuje ze zamlčení, povlovně rozehrává s tlumenou rozšafností, aby za hrázdivého přimknutí strunných nástrojů dění posbírávavě rozřetelnil, ale i vynervóznil, ale to ne víc, než se seskrumáženou komorností a s oparem tajemna. Když se trojice zmelodizuje a najde společné znění, klavír určuje, kdy se obsah vydůrazní do bystronohé, až uminutě poveselené tancechtivosti, tu více vybíjené, tu zase zaretušovávané, a jeho společníci s ním drží krok ve společném znění. Reverie naopak začíná hebce mátořivým struněním, rozdmýchávaným do plnocitnosti v souzvuku s klavírem, nabíravě hlubokomyslným a jemně rozvíjivým. Hledačské piano závratňuje, ale děje se tak s vnitřním proklidem a struny ho šolíchavě zavíjejí, jsou vlaze rozkonejšené, chlácholivé, obláčkově nadýchané, zabalivé i odhalivé. Stern Looks se naprosto odlišně z mírumilovnosti probíjí hladce obrace, namlouvavě a zamlouvavě do zvukové brutálnosti a humbuckého virválnění a hned se vykomíhá do zahvězděné nahánčlivosti, plné pospěchu a kuráže. Smyčcové nástroje se rozkružují, zvratnost jejich soupeření kolísá mezi pomalým (roz)plynutím a pospěšným atakováním a lavíruje z proměny do proměny, hudebníci oscilují mezi něhou a humpoláckostí, kdy celý děj plyne se střídavým propočasněním, dryáčnicky nakupovaným jako na zpomaleném a urychleném tobogánu, a také mezi vzlínavým poletuchováním, ozvláštněným balustrádním cinkotáním. Se střídmě vysouvávanou roztíravostí a předvídavě, až nápovědně povzdýmávavým rešeršováním překvapí Sunrise Twice, struny tady vytvářejí podklad, nad nímž klavír líčivě vypráví, je v nadhlavníku, (pro)zřetelně situaci prodramatizovává, je dohadovačně průtažný a jeho zárojná zabíhavost (nebo nabíhavost) je smírčí. Temper Issues pak dovytváří prostor pro jednorázově průnikové a na(d)bíhavě hledačské piano s opláštněním smyčců, které je průhledné, až průsvitné, motýlivé, avšak rozehrává se do skočnosti, namátková potipoložnost nástrojů střídá utajování a odtajování ve výmycích z průdušného rozvlnování, každý pokus o další rozehrání se zatmívá, z naléhavosti přebíhá do odmlčování, a když se rozplyne dočasná výbrusnostní skrumáž, zůstává v permanenci protikladnostní náběhovost a vláčnění, ráznost a zapomalení, jemnocitnost a zabírkovost. To vše je zakončeno bystřině náskočným i smrštně záskočným Meta Morph, ve kterém jeden přes druhého rozkomíhaně rozdychtí, ba rozchaotičtí nadbíhavost námětu, vše je tu roztodivnostně rozčečetkované, rozpružněně srážlivé a smýčivostně závrativé, rozklíčovávané do napětí, plného dějovosti. Souhra nástrojů za neustálé iniciace klavíru je skutečně výjimečná, bez oslích můstků, s neustálým kontaktem Jekylla a Hydea v jednom ztrojosobnění – až do velejemného odeznění. Kontaminace klasičnosti a extatického výtržnění, ohledávání navozeného terénu a jeho umocňování činí z poslechu alba skutečný požitek.

Z.K. Slaby